Tato jihoamerická země disponuje rozlohou asi čtrnáctkrát větší než Česká republika. Oproti nám má pouze zhruba o milion obyvatel více. Při přechodu hranic ze sousední Brazílie si člověk rázem uvědomí, co to znamená. Uprostřed Pantanalu, největšího mokřadu na světě, našlo svůj domov nepřeberné množství rostlin i živočichů, ale skoro žádní lidé.


Vyřídila jsem nezbytné formality a naskočila na autobus. Protože opuštěný Pantanal slouží také jako stezka pro pašeráky drog, bolivijské úřady si jedinou hlavní silnici střeží a každou chvíli vozidla v obou směrech prohledává hlídka. Na palubu přistoupí skupinka statných mužů v kanadách a tmavě zelených bomberech se žlutým nápisem Policía a nekompromisním hlubokým
hlasem přikazuje: „Documentos, por favor!“

Ženy na tržišti

Z největšího města do hlavního

Vystoupila jsem v Santa Cruz de la Sierra. Největší město Bolívie je moderní a rušné a soustředí se v něm část bolivijského průmyslu. Kromě koloniální, staré části jsem jen marně hledala očekávanou atmosféru. Místo mi i tak posloužilo k seznámení se s místními zvyky. Muži posedávající na lavičkách se ve stínu palem v upravených parcích schovaní za velké stránky periodik dozvídají, co je nového. Jihoamerická družnost se projevuje i při této aktivitě – málokdo čte osamocen. Vykukují, probírají aktuality a opět se noří do řádků.

Ze Santa Cruz jsem se přesunula do Sucre. I přes existenci silnice se v kopcích jezdí spíše po nezpevněné cestě a vzdálenost 260 kilometrů se překonává 17 hodin. Nakonec mi ani nevadilo, že v noci nic nevidím. O silnici se dvěma pruhy a svodidly jsem si nechala zdát. Autobus zastavil uprostřed noci pasažérům. Rozespalá jsem trochu naivně hledala frontu k toaletám. Spolucestující mi pobaveně vysvětlili, že kdo chce, vykoná potřebu tam, kde dosahují paprsky světla. A jede se dál.

Vhlavním městě Sucre jsem se dozvěděla, že jsem byla po celý svůj život uváděna v omyl, když učebnice označovaly za hlavní město Bolívie La Paz. Obyvatelé Sucre jsou na tuto chybu zvyklí, ale přesto velmi hákliví. V roce 1825 byla po dlouholeté válce vyhlášena nezávislost a v platnost vstoupila ústava napsaná Simonem Bolívarem. Tento venezuelský rodák se ocitl v Sucre, kde trávil svůj čas v domě, který se dnes jmenuje La Casa de la Libertad a sídlí v něm muzeum bolivijské historie. Nakrátko se stal bolivijským prezidentem a řídil odtud své snahy o sjednocení všech jihoamerických států. To mu sice nevyšlo, na jeho počest nicméně pojmenovali nově vzniklý stát a národní měnu.

La Paz je střeženo majestátní horou Illimani

Ženy v buřinkách

Špatně dostupné město se nachází v nadmořské výšce 2 810 metrů. Většinu budov tvoří původní koloniální stavby natřené na bílo a přezdívá se mu La Ciudad Blanca, bílé město. Nejenom kvůli architektuře, ale i kvůli odění místních se člověk cítí, jako by se ocitl v dobách minulých. Ženy oblékají široké sukně, obouvají kožené sandály s menším podpatkem, proti ušpinění se chrání zástěrou, na ramena věší barevný vak a na hlavu si posazují klobouk, zpod kterého jim vykukují dva zapletené dlouhé černé copy. Často se dají na hlavách zahlédnout buřinky. Není známo, jak se na ženské hlavy v Bolívii dostaly, ale ve druhé polovině 19. století se prý jeden anglický obchodník vydal udělat terno právě sem. O jeho zboží nebyl zájem, tak si dopomohl lží. Prohlašoval, že buřinky jsou v Evropě poslední módou a že žádná žena z lepší rodiny se bez ní neobejde. Na vyšší kruhy to platilo a Bolivijky začaly buřinky skupovat ve velkém. Jejich cena je ovšem vysoká a v deštivém počasí si na ně majitelky navlékají igelitový sáček, aby svůj poklad ochránily.

Střecha kostela v Sucre

Výuka jazyků

Cizinci zůstávají v Sucre dlouhodobě, protože je to oblíbená destinace pro studium španělštiny. Jazykové školy nabízí lektory jazyka s odborným pedagogickým vzděláním, stačí si zvolit jazykovou úroveň. Ve volném čase si každý vybere aktivitu sobě blízkou, chodí se na treky, do kina nebo do výtečných restaurací. Nedaleko za městem si fandové prehistorie prohlíží dinosauří otisky. I já jsem po dobu šesti týdnů poctivě každý den docházela na dopoledne do školy a po obědě už o něco méně poctivě psala domácí úkoly. Několik od polední v týdnu jsem věnovala dobrovolnictví a doučovala angličtinu v kurzech pořádaných místní organizací pro děti, jejichž rodiny by si placenou výuku nemohly dovolit. Dokonce jsem dostala kytičku a bonbon ke Dni učitelů.

Potyčka kluků v městečku Tarabuco

U stříbrných dolů

V Potosí se nám při čekání na vyložení nákladu ze zavazadlového prostoru zkomplikoval příjezd. Než se dostalo na naše krosny, řidič zabouchl, skočil za volant a odjel. Nadmořská výška 4090 metrů nám nedovolila se za ním rozeběhnout. Dala se do nás zima, teplé oblečení zůstalo také uvnitř. Řidiči prý po dlouhé jízdě vyhládlo a odjel se kamsi do hor najíst. Nám nezbylo, než si na návrat zavazadel pár hodin počkat. Potosí je známé stříbrnými doly a horníky láká představa pohádkového zbohatnutí. I přes fakt, že si v průměru vydělají dvakrát tolik co běžní Bolivijci, jsou podmínky v dolech otřesné a těžce pracujícím mužům neodlehčuje žádná moderní technika. Bezpečnostní předpisy neexistují, šachty nikdo nemapuje a čas od času dochází k propadům.

Dynamit se tu prodává bez omezení

Potosí se stříbrnými doly uvnitř hory

Vchod do stříbrných dolů

Pomoc jménem koka

Tomu, kdo není na vysokou nadmořskou výšku zvyklý, nepomůže ani relativně dlouhá aklimatizace. Kromě tablet na horskou nemoc existuje ještě jedna alternativa. Stačí si zaběhnout na ulici k prodavačce usazené vedle obrovského pytle naplněného sušenými lístky koky. K menšímu sáčku za pět bolivianos přidává kousek vápenitého kamínku, nezbytného k vytvoření kokainových solí v rozžvýkané kašičce. Díky nim problémy s horskou nemocí odezní. Listy pomůžou také s únavou nebo zaženou chuť k jídlu.

Nebo dáváte přednost čaji? Pak lístky koky zalejte převařenou vodou, jen efekt čekejte v tomto případě o něco slabší. V Bolívii je užívání kokových lístků legální a místní lidé je žvýkají pravidelně. Vznik závislosti prý nehrozí, přesto si je do jiných zemí nevozte. Ne všude jsou ke koce takto shovívaví a za její pouhé držení hrozí postih.

Na cestu nám svítilo sluníčko, kvůli kterému se dá podlehnout klamnému dojmu, že je venku pěkně. Ale mrzlo a tváře nám bičoval ostrý ledový vítr. 

Do dolů se chodí na placené prohlídky a průvodce návštěvníky vodí až do míst, kde se pracuje. Ve stáncích u vchodu se horníkům pořizují dary v podobě lístků koky, 96% alkoholu na posilněnou při práci nebo dynamitu používaného při dolování.

V Kaňonu Inků, nedaleko města Tupiza, jsme se v o něco přívětivější nadmořské výšce projížděli na koňském hřbetě scenérií příhodnou westernům. Na červeně zabarvené planině rostou vysoké kaktusy a pískovcové skály přetvořila eroze do vysokých špičatých věží. Pouhých 100 kilometrů odtud se nachází městečko San Vincente, kde dopadli a při přestřelce smrtelně zranili Butche Cassidyho a Sundance Kida, bandity, kteří se po útěku ze Spojených států dostali až do Bolívie, kde ve své kriminální činnosti pokračovali tak dlouho, až s nimi došla trpělivost i místním.

Kaňon Inků

Projížďka na koni westernovou krajinou

Jako na kurzu přežití

Naše několikadenní výprava o dvou džípech na náhorní plošinu Altiplano a solnou pláň Salar de Uyuni by se dala považovat za kurz přežití. Samotná náhorní plošina se nachází ve výšce 3000–5000 metrů nad mořem. Na cestu nám svítilo sluníčko, kvůli kterému snadno podlehnete klamnému dojmu, že je venku pěkně. Ale mrzlo a tváře nám bičoval ostrý ledový vítr. Topení v autech se nezapínalo kvůli naprasklým klům a ani v noci jsme se neohřáli – v místech na přespání se také netopí.

Naše hospodyně Bernardina, Bolivijka v typickém oděvu, si do kožených sandálků s malým podpatkem oblékla vlněné punčocháče, klobouk vyměnila za čepici a v polních podmínkách nám vyvářela. Dostatek jídla byl zásadní. Kvůli energii spotřebovávané na zahřátí jsme měli permanentní hlad. Nepohodlí vyvažovaly dechberoucí pohledy na Altiplano, kde jsme pozorovali stáda pasoucích se lam. Lagunu Colorada, červené jezero, obarvují vodní řasy, kterými se živí plameňáci. S radostí jsme naskákali do horkých pramenů, lázní s nejkrásnějším výhledem. Náhorní plošinu totiž charakterizují desítky kilometrů rozlehlé roviny ohraničené prstencem vysokých hor. Při jejich překročení se o patro výše otevře další nekonečná rovina.

Na jedné z nich se nachází Dalího poušť – surrealistické scenérie vypadají přesně jako mistrovy obrazy. Jedná se o zajímavou shodu reality a umělcovy fantazie, Dalí sám místo nikdy nenavštívil. Salar de Uyuni, největší solná pláň na světě, je několik stovek kilometrů čtverečních rozlehlá bílá plocha. Nejedná se však o sníh, nýbrž o sůl, jejíž vrstva dosahuje až 70 metrů. Mezi lety 2014 a 2019 vedla část trasy rallye Dakar právě tudy. Přespali jsme v hotelu kompletně postaveném ze solných kvádrů a ráno si přivstali na východ slunce. To se sluníčko pomalu přehupuje přes horský masiv, až se najednou paprsky dostanou na druhou stranu a obrovská bílá plocha se zabarví do oranžova. Jako by někdo cvakl vypínačem a rozsvítil.

Horské prameny na náhorní plošině Altiplano

Na hřbitově vlaků

El Cementerio de Trenes, hřbitov vlaků, zničehonic vystoupí z pouště poblíž Uyuni. Stojí na něm desítky zrezivělých vlakových souprav ze 40. let minulého století, některé i starší. Jak a proč se tam dostaly? Od druhé poloviny 19. století se z Uyuni po železnici sváželo nerostné bohatství až k Tichému oceánu, kam bolivijské území v té době dosahovalo. Ve válce s Chile však Bolívie, která prohrála, o přístup k moři přišla. Vývoz postupně upadal, až se hangáry skladů uzavřely a nepotřebné vlaky se v poušti ponechaly svému osudu. Dnes tvoří za městem neodmyslitelnou kulisu. 

Přesunula jsem se do La Paz. Celým jménem se nazývá Nuestra Señora de la Paz, naše dáma míru. Znovu jsem vytáhla tabletky na horskou nemoc, protože se město nachází v nadmořské výšce 3650 metrů. Voda se tu vaří při 88 stupních Celsia a Gustave Eiffel zde postavil budovu nádraží. Koloniální centrum a finanční centrum s mrakodrapy obklopují obytné čtvrtě, tyčící se na vysokých okolních kopcích. Na horizontu se vyjímá majestátní hora Illimani, jež je se svou nadmořskou výškou 6 439 metrů druhou nejvyšší horou Bolívie.

Hřbitov vlaků v poušti poblíž Uyuni

Optický klam na bílé ploše Salaru de Uyuni

Fotbaloví fanoušci

Bolivijci by nebyli správní Jihoameričané, kdyby nefandili fotbalu. Za svou vášní chodí na stadion Hernanda Silese, jeden z nejvýše položených na světě. Mezinárodní fotbalová federace střídavě zakazovala a povolovala stadion užívat pro mezinárodní utkání kvůli nesporné výhodě, kterou domácí oproti hostujícím týmům mají. Neprostupné hory protnula ve 30. letech minulého století 64 kilometrů dlouhá El Camino de la Muerte, silnice smrti, aby se stříbro vytěžené v tamních dolech snadněji odváželo. Nálepku nejnebezpečnější silnice na světě získala kvůli relativně dlouhému úseku, ve kterém se zakousává do skalních stěn.

V jednom jízdním pruhu se v ostrých zatáčkách vyhýbaly náklaďáky autobusům a osobním autům. Od srázu hlubokého 400 metrů je nedělila žádná svodidla a nejeden vehikl se zřítil do propasti. Od dob vzniku silnice tam prý zahynulo více než 88 tisíc lidí. Dnes se už dá jet jinudy, ale převážně starší obyvatelé na svou starou silnici nedají dopustit. Cestovatelé si do zápisníku přidávají zážitek, kdy za přísných bezpečnostních instrukcí celou trasu sjíždí na kole. Nahoře, v necelých 5000 metrech nad mořem, se kochají krásou rozeklaných vrcholků And. O 4000 metrů níže pak zelenou džunglí – projíždí se všemi klimatickými pásy. Ve městečku Copacabana jsme na břehu jezera Titicaca nasedli na trajekt a dopravili se na Isla del Sol, sluneční ostrov, rodiště jednoho z inckých bohů. Z paluby jsme se kochali výhledy na neobvykle tmavě modrou hladinu obklopenou zasněženými Andami.

Kvůli vzdálenosti od pevniny bylo nutné přenocovat, takže zbyl čas na trek po ostrově, hledání zajímavých zákoutí a pozorování života místních. Už nás ani nepřekvapila nadmořská výška, pohybovali jsme se opět v necelých 4000 metrech nad mořem. Místním však zima ani řídký vzduch nevadí. I na ostrově hrají fotbal, kde se dá, a pohyb ani fandění rozhodně nešidí.

Hudebník na oslavě

Článek byl publikován v magazínu ČD pro Vás (02/2023).