Padesátimilionová země na karibském a tichomořském pobřeží má za sebou bolavou historii. K nespočtu konfliktů se sousedy se v roce 1964 přidala občanská válka, která trvá prakticky dodnes. Navíc se musela vypořádat s drogovými kartely, které vládě přerostly přes hlavu. Je to však také země salsy, slunce a vřelých obyvatel. A při návštěvě zjistíte, že místním lidem úsměv z tváří navzdory nebezpečí nezmizel.

Pokud míříte do Kolumbie z Panamy, máte na výběr buď cestu vzduchem, nebo po moři. Hranice mezi Panamou a Kolumbií vede Darienovým průsmykem v džungli, není však radno se tam vydávat. Útočiště tu našly drogové kartely a paramilitantní skupiny, které se vládním jednotkám v minulém dvacetiletí podařilo vytlačit z měst. Já jsem zvolila cestu po moři. Za pět dní od vyplutí zakotvila naše plachetnice jednoho prosincového večera v cartagenském přístavu.

 

Pod historickým opevněním Cartageny se hraje fotbal

 

Rodinná oslava v Santiagu de Cali     Fanynky sledují fotbalové utkání v Cartageně

Dějiště slavného románu


Břehy Cartageny omývají tyrkysové vody Karibiku. Překrásné koloniální město posloužilo jako předloha dějiště slavného románu Láska za časů cholery od Gabriela Garcíi Márqueze. Venku je rušno, v tropickém podnebí se běžné aktivity přesouvají ven. Všude zní rytmy salsy a jezdí tu starodávné kočáry tažené koňmi. Vměstském přístavu se kdysi pořádal pravidelný trh s otroky. Původní půdorys města zůstal obehnaný zbytky kamenných hradeb, které se stavěly téměř 200 let. Britští korzáři, brázdící karibské vlny, město opakovaně napadali, a proto se obranná zeď pokaždé musela vystavět téměř od začátku. Dnes se dá po hradbách procházet a pozorovat z nich romantické západy slunce nad mořem. Na několika místech jsou ponechána zrezivělá děla. Historie je tu stále hmatatelná, třebaže jsou přes záliv vidět vysoké věže skleněných mrakodrapů. Navzdory třicetistupňovým teplotám bylo vidět, že nastal vánoční čas – okna, dveře, stožáry a kmeny palem byly omotané slavnostním osvětlením. Za městem se nachází bahenní sopka. Za úplatu do ní po žebříku slezete a vyzkoušíte si, že je nemožné se v hustém bahně potopit. Zato je možné zúčastnit se bahenní bitvy s ostatními návštěvníky. Že pak špína nejde smýt? I na to tady myslí. V blízkém jezeře ho z vás zase vydrhnou.

Česká stopa v Cartageně

Když přijde leguán do baru – v Cartageně běžná věc

Ulice v Cartageně jsou plné lidí i po setmění

Domov Pabla Escobara


Ve vnitrozemí jsem se zastavila ve městě kdysi nechvalně proslulém drogovým kartelem a domovem Pabla Escobara. Medellín byl prý v 80. a 90. letech minulého století nejnebezpečnějším městem na světě. Místní měli na dovolenou jezdit do Bejrútu – v době, kdy v Libanonu zuřila občanská válka –, aby si tam trochu oddychli. Kolumbijci sice ve své jihoamerické vášnivosti události mírně zveličují, tato historka nicméně dobře ilustruje tehdejší situaci. Pablo Escobar najímal jezdce na motorkách, aby na ulicích doslova lovili nepohodlné protivníky jeho drogového byznysu. Poté, co se v roce 1982 stal poslancem kolumbijského kongresu, začal prosazovat své soukromé zájmy na oficiální politické úrovni. Chudí Kolumbijci ho zbožňovali, protože jim platil obrovské peníze za hlídání polí s kokou a nechal postavit školy, nemocnice a fotbalové stadiony. Do nedostupných slumů postupně zaváděl infrastrukturu, aby se pod jeho vlivem měli lidé zdánlivě lépe. Nemalé části obyvatel se tedy jevil jako spása. Drogové obchody mu vynesly takové bohatství, že nabídl, že ze svého splatí kolumbijský zahraniční dluh. Výměnou za přimhouřené oko zákona nad jeho obchodováním. V roce 1993 s ním však došla trpělivost i úřadům, podařilo se ho dopadnout a jeho kartel rozbít.

Kolumbijské slumy jsou plné barev, život v nich však není jednoduchý

Monumentální sochy


Kolumbijci rádi staví obrovské sochy. Oslavují jimi slavné osobnosti, události, zvířata, biblické postavy a cokoli, co může posloužit jako monument. Na medellínských ulicích je rozmístěno 27 soch od umělce a tamního rodáka Fernanda Botera. Obrovský bronzový pták, jedno z jeho nejslavnějších děl, se nalézá na náměstí San Antonio a je viditelně zničený. Socha totiž byla v roce 1995 použita coby skrýš desetikilové nálože dynamitu, která po výbuchu na venkovním koncertě zabila 30 lidí a dalších 200 zranila.

    

Socha ženy kmene Palenque     

Vedle bombou zničené sochy stojí dnes nová, identická

Festival světel a nejlepší káva


V Medellínu se každý rok v prosinci pořádá El Festival de las Luces neboli festival světel. Motivy všech barev a velikostí osvětlují po setmění řeku, náměstí, parky či budovy. Zkrátka není možné přehlédnout, že se blíží Vánoce. Lidé radostně běhají v barevně blikajících fontánách a obdivují obří betlém nainstalovaný na nábřeží. V centrální Kolumbii v malebném městečku Salento, které je na kolumbijské poměry se svými necelými 8 000 obyvateli opravdu maličké, mě opět přivítalo vánoční osvětlení, rozvěšené úplně všude. Město leží v nadmořské výšce téměř 2 000 metrů, ale usměvaví lidé se i tady družili na ulicích, pomáhali mi s krosnou a poslouchali salsu. Oblast se nazývá La Zona Cafetera, a jak už jistě tušíte, pěstuje se tady jedna z nejlepších káv na světě. Rozlehlé smaragdově zelené kopce lemují buď kávové plantáže, nebo husté tropické porosty. Do údolí stékají křišťálově čisté vodopády. Překrásné údolí zvané Cocora jsme projížděli na koni a odpoledne se naše skupina zastavila na kávové plantáži, kde jsme se dozvěděli vše o pěstování a pražení kávy. Na závěr exkurze jsme všichni dostali kalíšek čerstvě uvařeného lahodného nápoje.

Slavnostní vánoční osvětlení podél řeky v Medellínu

Ceroxylon quindiuense

Kromě kávy tu roste další národní poklad, unikátní druh „voskové“ palmy – Ceroxylon quindiuense. Tato palma dorůstá výšky až 60 metrů a je nejvyšší palmou na světě. Je zákonem chráněná, nesmí se kácet a je zakázáno jakkoli využívat její dřevo. A to ani v případě, že by palma sama spadla. Naneštěstí se počty tohoto druhu stále snižují.

Vyzdobená Bogota


Poté jsem se přesunula do Bogoty, sedmimilionového hlavního města, rozkládajícího se v obrovském údolí obklopeném horami. V Bogotě se dá procházet v zapadlých barevných uličkách mezi historickými budovami stejně jako mezi skleněnými mrakodrapy obchodních čtvrtí nebo mezi jednoduchými malými domky čtvrtí chudinských. Poslední jmenované ovšem nejsou pro
ty, kteří tam nežijí, bezpečné. Při focení okolí jsem se nechala unést a omylem do jedné vstoupila. Pouze jsem přešla ulici a okamžitě jsem vycítila o poznání jinou atmosféru. Nechtěla jsem pokoušet osud a pokud možno nepozorovaně jsem místo zase opustila. Co však měly všechny čtvrtě společné, byla výzdoba. Vánoce ťukaly na dveře. Vnašem hostelu jsem se zapojila
do charitativní iniciativy – sběru dárků pro opuštěné děti. Chtěla jsem je potěšit sušenkami, které jsem se vydala shánět na Štědrý den dopoledne. Jenže jsem následně zjistila, že obchody jsou už zavřené. Přesto jsem zkusila štěstí a na ulici se vyptávala kolemjdoucích. Jakmile se dozvěděli o mém záměru, přidávali se ke mně a spontánně oslovovali další lidi. Jihoamerická družnost a vášeň se opět projevily a podařilo se! Sušenky jsem v hostelu přidala na skromnou hromádku pečlivě zabalených dárků. Odpoledne jsem pozorovala pouličnízávod morčat. Majitel zvířata seřadil na startovní čáru, vyznačil cíl a od zájemců vybíral sázky na vítěze. Jednomu se za mohutného fandění opravdu podařilo dostat na místo určení. Přes pokročilou hodinu se na ulicích stále pohybovaly davy lidí a nezdálo se, že by spěchaly ke štědrovečerní tabuli. Na poklábosení, a dokonce občasný tanec se stále nacházelo dostatek času.

Plaza de Bolívar, Bogotá

Před branami vládního paláce 

Závod morčat v Bogotě

Sváteční jídlo a tanec

Po setmění jsem se vrátila do hostelu, kde už skupina Argentinců naservírovala zjednodušené sváteční jídlo. Jeho základ tvořilo mleté hovězí maso, příloha podobná bramborovému salátu, různé varianty zeleninových salátů a nesměl chybět dezert, který mi připomínal perník. Pochoutky jsme zapíjeli vlastním vínem nebo pivem. Kolumbijci hráli na kytaru a společnost nám dělaly malé děti recepční a rezavá kočka. Mezitím mě kamarádka – Francouzka provdaná za Kolumbijce – pozvala do teplejších krajů. Vydala jsem se za ní do Santiaga de Cali, více než dvoumilionového města na půli cesty mezi Bogotou a Tichým oceánem. Tam mě mimo rodinnou oslavu příchodu nového roku čekala událost La Feria de Cali – slavný festival salsy a kolumbijské kultury, který se koná od roku 1957. Původně započal necelý rok po devastující explozi, která stála život více než tisícovku lidí a zničila několik čtvrtí. Tehdejší zástupci města jím chtěli pozvednout pokleslou náladu obyvatel a rovněž rozpumpovat lokální ekonomiku. Od té doby se oblíbený festival rozrostl, dnes se slaví mezi 25. a 31. prosincem.
Tančí se salsa, konají se přehlídky a taneční soutěže v kostýmech inspirované karnevalovým Sambodromem v Riu de Janeiru. Město zůstává vánočně vyzdobené a na přeplněných ulicích není k hnutí, tak moc obyvatelé Santiaga de Cali svůj festival milují. Jedním ze zlatých hřebů festivalu je El Superconcierto, koncert pořádaný na olympijském stadionu Pascuala Guerrera. Název napovídá, že se nejedná o obyčejný koncert. Fanoušci přichází na krále a královny latinských hudebních stylů, začíná se při setmění a zaplněný stadion burácí až do třetí hodiny ranní.

Kolumbijské oslavy


A jak se v Kolumbii slaví? Na setkání nebo festivalovou akci se schází minimálně 15 lidí. Každý je vítaný a ani rodinné kruhy nezůstávají pozadu. Po Vánocích slavila babička kamarádčina manžela narozeniny. Na menší oslavu v restauraci se sešlo asi 20 nejbližších. Oslava poté pokračovala další den ve venkovském sídle za městem. Tam pro změnu slavila narozeniny teta.
Znovu se sešli příbuzní a známí a připravovala se paella. Se všemi jsme se do třetice přivítali na oslavě nového roku. Život prožívaný s vášní jako v telenovele pokračoval. Hráli jsme hry, probíhaly sázky a oblíbená salsa se tančila až do rána. Ani babička, které bylo mimochodem už přes 80, nezůstávala sedět. V Kolumbii prostě nikdo nedělá nic napůl. Dostala jsem za úkol přinést dezert. Kolumbijci milují El Flan de Leche, obdobu pudinku. Měli jsme doma výtečný rum, tak jsem připravila naši rumovinu. Byla to trefa do černého, snad všichni si chtěli přidat. O půlnoci se připíjí na zdraví a podle tradice se konzumují Las Doce Uvas de la Suerte, dvanáct kuliček hroznového vína pro štěstí. Kuličky reprezentují měsíce následujícího roku. Tato tradice se rozšířila v roce 1909, když se obchodníci snažili prodat co nejvíce hroznů, protože měli nadúrodu révy. Také jsme oblékli žluté spodní prádlo, což je další silvestrovský zvyk, který má zajistit štěstí a lásku. Každý rok se pořizuje nové, jinak by to nefungovalo.

Na bezpečnost dohlíží v Kolumbii policie nebo armáda úplně všude

Typické kolumbijské klobouky vyrobené z pampasu střelovitého

Cíle poutníků


S částí rodiny jsme se přesunuli do dalšího koloniálního města Popayan, které leží jižně od Santiaga de Cali. Pro katolické věřící je to významné poutní místo. O Velikonocích se tu pořádá obrovské procesí, kterým místní vyjadřují hrdost na svou víru. Pak jsem pokračovala do Ipiales, nepříliš pěkného městečka v blízkosti hranic s Ekvádorem, kde jsem navštívila El Santuario de las Lajas, další cíl katolických poutníků. Přes řeku Guáitara se vine vysoký obloukový most, postavený ve 20. století v novogotickém stylu. Na konci mostu na úpatí vysokého kopce stojí kostel, který je neustále plný lidí. Podle pověsti se tu totiž v roce 1754 zjevila Panna Maria. V Ipiales jsem poprvé spatřila přípravu oblíbeného pokrmu místních. Jmenuje se Cuy a jedná se o velké jihoamerické morče pečené na rožni přímo na ulici. Komu při sestupu do svatyně a opětovném výstupu nahoru na kopec vyhládne, odnáší si pochoutku domů k obědu. 

El Santuario de las Lajas v Ipiales, místo zjevení Panny Marie

Článek byl publikován v magazínu ČD pro vás (12/2023).