Cestopis: Tirana. Klenot v srdci Balkánu

12. 04. 2026

Albánie nás přivítala syrovou krásou, chaosem i nečekanou vstřícností. Týden strávený v Tiraně ukázal tvář země, která se teprve nedávno otevřela světu – mezi betonovými relikty komunismu, živými ulicemi, horami na dosah ruky a chutěmi balkánské kuchyně.

Mezinárodní letiště v Tiraně je docela malé, takže jsme z letadla vystoupili rovnou na dráhu před jediným terminálem, odkud jsme si prohlíželi sluncem ozářenou vysokou hradbu hor pokrytou zelení. Na imigrační přepážku uvnitř jsme sice došli rychle, ale protože Albánie není členem EU ani Schengenu, každý si musel počkat na vyřízení celních formalit. 

REALITA MIMO EU

Venku jsme vyhledali naše taxi. Mladý řidič měl kufr přeplněný různým haraburdím a naše věci se tam sotva vešly. A to jsme přiletěli nalehko, pouze s příručními zavazadly. Po cestě nám kromě tipů na zajímavá místa vyprávěl, že hrál profesionálně fotbal, ale po zranění se stal taxikářem. Už z okénka jsme nasávali atmosféru neznámého místa. Albánie působí na pohled syrově, méně uklizeně a na ulicích je živo.
V pronajatém bytě nás přivítal člen rodiny majitele a nabídl nám, abychom zaplatili za ubytování v místní měně (albánský lek), nebo v eurech. My ze všeho nejdřív potřebovali získat hotovost, a tak nás zavedl k bankomatu. V Evropě jsme už dávno odvykli komplikacím s platebními transakcemi, tady nás jedna konfrontovala hned na začátku. Ne všechny bankomaty mimo EU totiž akceptují platební karty cizích zemí. První nám peníze nevydal. Další už ano, ale účtoval si nemalý transakční poplatek, a k tomu si přihodil ještě extra poplatek za výběr. 

DRAK Z ALBÁNIE

Teplé jarní sluníčko na poznávání města pěkně hřálo, a tak naše další kroky vedly na náměstí Skanderbeg, kde se nachází hned několik památek. Tam jsme poznali poněkud cizokrajně znějící jméno – Gjergj Kastrioti. Byl to šlechtic a válečník, který v patnáctém století vedl povstání proti Otomanské říši. Přezdívalo se mu také Drak z Albánie a věčnou slávu si zajistil tím, že sjednotil drobná knížectví. Na jeho počest stojí na náměstí obrovská jezdecká socha. Dále jsme pokračovali ke štíhlé, třicet dva a půl metru vysoké věži s hodinami. Tiranští si podle ní měří čas již od roku 1830, i když původně byl místo hodin v krovu zavěšený zvon. Věž je vyobrazená i na městském znaku a na ochoz pod špičatou střechou se dá vystoupat. Hned vedle stojí Edhem Beyova mešita, jejíž zdi zdobí krásné fresky a je jednou z nejstarších dochovaných staveb v Tiraně. Během represivního Hodžova režimu se zcela uzavřela. Snad díky tomu jako jediná náboženská stavba přežila násilnou ateizaci země, a tak svému účelu slouží dodnes. Od roku 1991 je mešita veřejnosti opět otevřena, volání k modlitbám se pravidelně ozývá z elegantní úzké věže minaretu.

Pohádková Edhem Beyova mešita

ENVER HODŽA

Je významnou postavou v novodobých albánských dějinách. Studoval na několika evropských univerzitách, kde nalezl zalíbení v ideálech komunismu. Když v roce 1939 fašistická Itálie Albánii anektovala, zapojil se do odboje. Po válce stanul v čele země a postupně ji izoloval na mezinárodním poli. Zemřel v roce 1985, ale teprve po pádu východního bloku se Albánie začala se světem znovu sbližovat. 

Vchod do muzea BUNK‘ART 2 připomíná oběti albánské tajné policie.

Socha Gjergje Kastriotiho na náměstí vTiraně

STOPY KOMUNISMU

Z komunistické minulosti zůstala v Tiraně spousta staveb. Příkladem je betonová Pyramida v centru metropole z roku 1988, která měla původně sloužit jako Hodžovo muzeum. Už za tři roky se ale nevědělo, co s ní. Je vysoká 21 metrů a celá stavba je opravdu mohutná. Během války v Kosovu byla přeměněna na centrálu NATO a později se pro ni marně hledalo využití, proto se měla zbourat. Nakonec ji přestavěli, strmé hladké stěny doplnili o schody, na vrchol umístili vyhlídkovou plošinu a od roku 2023 slouží jako inovační centrum. Stala se místem setkávání a v okolí je v provozu několik kaváren. 

Pohled z našeho ubytování

OPEVNĚNÍ A SNĚŽENÍ NAD TIRANOU

Na delší vzdálenosti jsme se přesouvali městskými autobusy. Za necelou půlhodinu jsme dojeli na okraj města. Kousek od zastávky se nachází vchod do BUNK’ART 1, jednoho z větších protiatomových krytů z éry komunistické izolace, v současnosti přeměněného na muzeum. Pět podzemních pater je věnováno historii komunismu v Albánii a životu místních během režimu. Po jeho pádu se na albánském území postupně odhalilo neuvěřitelných několik stovek tisíc menších i větších opevnění. Na kopci nad bunkrem stojí pokladna lanovky na horu Dajti. Dráha Dajti Ekspres je přes čtyři kilometry dlouhá a za patnáct minut cestující vyveze do nadmořské výšky 1 613 metrů. Bohužel nás nahoře zastihlo špatné počasí, ochladilo se skoro k nule, a dokonce začalo sněžit. Jindy bychom se vydali na trek dál do hor, ten den jsme se ale museli spokojit pouze s výhledy z okna restaurace. Tiranu jsme odtamtud měli jako na dlani a ve vzdálenosti asi třiceti kilometrů se leskla modrostříbrná mořská hladina. 

Ani vchod do muzea BUNK‘ART 1 není přívětivý.

Národní historické muzeum v Tiraně.

Západ slunce nad městem.

ZASKLENÁ LODŽIE DEŠTIVÝCH DNŮ

Počasí nám moc nepřálo, a tak jsme se místo přesunu k pobřeží rozhodli zůstat ve městě. Museli jsme se však přestěhovat, a to do výškové budovy v centru města. Kvůli vysokým stropům jsme se v osmém patře ocitli rázem mnohem výš, než jak jsme z Česka zvyklí. Součástí nového bytu byla i zasklená lodžie, kde jsme v deštivých dnech strávili dost času. Jednak se před námi rozprostřel překrásný výhled na hory a západy slunce, a také nám nečekanou zábavu poskytla křižovatka bez semaforů přímo pod námi. Každý den po třetí hodině se na ní začala štosovat auta, která si nedokázala v neorganizovaném chumlu prorazit cestu. Až když se pohyb aut kompletně zastavil a troubení neustávalo, dorazila několikačlenná policejní hlídka, která s megafony v ruce začala dopravu řídit. 

Jak se to rozplete?

Prádlo je nejlepší sušit venku.

Pohled na hlavní město a mořské pobřeží z hory Dajti.

CHUTĚ BALKÁNU

Na Balkáně by byl hřích nevyzkoušet více místních pokrmů. Albánská kuchyně je hodně ovlivněná východem, protože země nedobrovolně zůstala po celá staletí součástí Otomanské říše. Pochutnávali jsme si na mixu pečených mas se zeleninou a taratoru, balkánské variaci řeckých tzatziki. V Albánii se jí na suchý způsob, jogurtový základ je hustý, neteče a přidává se do něj místo olivového oleje rostlinný. Jako další přílohu jsme vyzkoušeli pite, pečenou kulatou placku natřenou česnekem. Výtečnou hostinu jsme zapíjeli dhallë, jogurtovým nápojem, který se ředí vodou a míchá se solí. Zní to obyčejně, ale složení slaného jogurtového nápoje pomáhá strávit masitou stravu, chutě se přesně doplňují a v horkých letních dnech i příjemně osvěží, protože se podává studený.

NOVÝ TRH – PAZARI I RI

Původní trh, na kterém se čile obchodovalo a prodávající se překřikovali v nabídkách, v Tiraně bohužel nezůstal, za druhé světové války byl zničen. Ve městě se nachází pouze nový trh, který se tak i jmenuje, a v albánštině jeho jméno zní Pazari i Ri. Je docela maličký a z půlky zaplněný spíše zbožím pro turisty. Ale nabízí také spoustu voňavého koření, například balíčky šafránu a sušených bylinek. 

Balíčky koření na trhu. 

Článek byl publikován v magazínu ČD pro vás (Jaro/2026).