Učitelkou v Nepálu. Zn.: Dobrovolnicky
Máš za sebou už několik odvážných cest. Jak to všechno začalo?
Už od malička moc ráda cestuji, vždycky jsem sledovala všechny možné dokumenty a četla články o cestování a zároveň jsem snila o tom, že jednou sama podniknu nějakou dlouhou cestu. Pořád jsem to ale odkládala a nemohla se pořádně rozhodnout. Pak jsem si ale uvědomila, že ani nevím, na co vlastně čekám. Zároveň jsem v té době žila v Londýně, kde jsem chodila do kurzu angličtiny. Můj učitel mi vyprávěl, jak sám cestuje a učí a jak moc ho to baví. Říkala jsem si, že bych učení vlastně taky chtěla zkusit, ačkoliv jsem vystudovala úplně jiný obor.
Takže sen o velké cestě začínal dostávat jasnější obrysy?
Přesně tak, napadlo mě, že bych tu svou cestu mohla prodloužit a učení si vyzkoušet. Protože jsem slyšela o různých dobrovolnických programech, které mě zaujaly, rozhodla jsem se, že to všechno spojím dohromady. Začala jsem uvažovat o Asii, protože jsem v té době mluvila jen anglicky a věděla jsem, že v Asii je pohyb pro cestovatele-začátečníky snadnější. Třeba oproti Africe, která je nepředvídatelná a často i nebezpečná. Navíc v zemích střední Afriky se anglicky nemluví. V Jižní Americe se bez španělštiny taky pohybuje dost nesnadno. Nakonec jsem tedy zvolila Nepál.
Jak se ti podařilo skloubit dvouměsíční cestu s povinnostmi a závazky, které jsi tu určitě měla?
Přemýšlela jsem samozřejmě, jak to udělat se zaměstnáním, původně jsem si chtěla vzít neplacené volno. To mi bohužel nedali, a tak jsem se rozhodla pro radikální krok a dala výpověď. Tím se mi otevřela možnost odjezdu na delší dobu. Ze začátku to bylo těžké rozhodnutí, ocitla jsem se ve zvláštní situaci. Odmalička je nám společností vštěpováno, jak důležité je mít stálé zaměstnání a být zajištěný do budoucna. Střetla jsem se i s poměrně tvrdým nesouhlasem mého okolí, ale postavila jsem si hlavu, že to zkusím. Brala jsem to jako skvělou příležitost a začala se těšit se na to, co mi cesta přinese.
Dobrovolnictví za poplatek
Bylo těžké zajistit si v Nepálu práci?
Obrátila jsem se na organizaci, která spolupracuje s jednou nevládní organizací právě v Nepálu. Jejich činnost se mi líbila, vypadali seriózně a měla jsem i pozitivní reference od člověka, který tam jejich prostřednictvím také byl. V době podání výpovědi jsem už měla všechno víceméně zařízené. Také jsem měla už spoustu informací o Nepálu a místě, kde budu pobývat. Na počátku programu každý dobrovolník zůstane pár dní v Káthmándú, aby se rozkoukal, a pak se přesune do vesnice, kde bude pracovat.
Ty jsi tedy vyrazila učit angličtinu. Už jsi někdy předtím vyučovala?
Právě, že ne, s vyučováním jsem neměla žádné zkušenosti. Když už jsem se ale jednou rozhodla, šla jsem do toho po hlavě. Samozřejmě jsem se připravovala, pořídila si příručku pro učitele v zemích třetího světa, nastudovala si všechny možné situace, které by mohly nastat, hledala jsem informace, jak by výuka mohla probíhat. Pro samotný výjezd zkušenosti s učením nutné nebyly, ale jsou samozřejmě určitá kritéria, která je třeba splnit – kontrolují životopis, doporučení…, zkrátka si člověka „proklepnou“. Ne všichni se do dobrovolnického programu hlásí s cílem učit, každý si může vybrat z několika programů se zaměřením, které mu vyhovuje. Není ani problém změnit práci až na místě, pokud člověk zjistí, že to, co si vybral, mu nevyhovuje.
Chápu to tedy správně, že tvoje práce v Nepálu byla čistě dobrovolnická?
Funguje to trochu jinak. Z dobrovolnictví se v posledních letech stává docela velký byznys. Když jedeš dělat dobrovolníka do nějaké rozvojové země a chceš mít všechno zařízené už předem, cesta se zajišťuje přes několik organizací, které se na tom samozřejmě živí. Je trochu paradoxní, že dobrovolník musí uhradit docela vysoký „dobrovolnický poplatek“ za to, že pojede bez nároku na odměnu někam pomáhat. Naneštěstí se také objevují případy, kdy nějaká organizace sebere na ulici pár dětí a ty potom „vystaví“. O tyto děti se tam pak nestarají, dají jim jen základní stravu a rýžují na lidech, kteří jim přijedou pomáhat. Ti se sami nic nedozví, protože děti nic neřeknou – jsou zastrašovány, bity a často i zneužívány. Pokud se na to přijde, tak náhodou. Bohužel se tenhle problém nijak komplexně neřeší. Tohle ale naštěstí nebyl můj případ, moje organizace měla všechno výborně zvládnuté, aktivně se zajímali o nás i o děti.
Ať se připravíte sebelíp, realita vás stejně zaskočí
Jaký byl první kontakt s nepálským územím?
Příjezdu do Nepálu předcházelo zhruba dvouměsíční papírování, zařizování, úhrada dobrovolnického poplatku a podobně. V rámci dobrovolnického balíčku jsme měli zajištěné ubytování a stravu u místních ve vesnici a hotel v Káthmándú na prvních pár dní. Potom jsme měli dvoudenní kurz o nepálské kultuře a dále kurzy nepálštiny. Už cesta z letiště ale naznačovala, že jsem se ocitla v úplně jiném světě. Na ulicích panuje neuvěřitelný chaos, auta troubí, všude pobíhají zvířata, lidé nosí tradičních oděvy, ulice jsou špinavé.
V Nepálu je více než polovina obyvatel negramotná. Jak je to dnes se školní docházkou?
Ta není povinná, do školy chodí odhadem tak polovina nepálských dětí. V oblasti několika vesnic bývá jedna škola, kde je 10 ročníků a tříd. Děti chodí do školy zhruba od 6 let (což je pouze odhad, protože neexistuje žádný registr obyvatel a nikdo si věk nepamatuje). Nepál je pátá nejchudší země světa a potýká se s obrovskými problémy ve všech oblastech, a tak vzdělání zkrátka není prioritní záležitostí. Škola je navíc velmi drahá, a tak si rodina dobře rozmyslí, jestli děti nepošle raději pracovat na pole nebo v tržnici. Nepálská společnost není vůbec připravená přijmout jiný styl života než ten, který vedla po staletí – byli a jsou to převážně zemědělci. Je to teprve nedávno, co se země po zdlouhavé občanské válce otevřela a začala sem pronikat jiná kultura. Je to ohromný skok.
Kdy jsi poznala Nepál na vlastní kůži?
I když jsem měla načerpáno spoustu informací, člověk všechno začne poznávat a vnímat až ve chvíli, kdy do toho sám začne pronikat a v místě žít. Můžete se připravit sebelíp, ale realita vás přesto překvapí. My dobrovolníci jsme se po prvních pár dnech v Káthmándú přemístili do tréninkové vesnice. Organizace tam spolupracuje s několika rodinami, které nám měly ukázat, jak žijí, zatímco jsme pilně studovali nepálštinu. Začali jsme spát a jíst jako místní, zvykali si na denní režim od úsvitu do soumraku, na to, že neexistuje tekoucí voda - natož koupelna – a že elektřina většinu času nefunguje. V tu chvíli jsme úplně opustili náš způsob života. Pro mě byl třeba velký problém v tom, že se v Nepálu jí jen dvakrát denně, takže jsem měla pořád velký hlad. Všichni jsme měli zažívací potíže z vody i z jídla – všechno je pro naše žaludky příliš kontaminované. Zpočátku to všechno byl opravdu šok, ale jak se člověk s prostředím začne sžívat, i problémy ustupují.
Cesta do školy bývá v Nepálu trnitá
Kam jsi zamířila ty?
Působila jsem v dětském domově asi 20 km od Káthmándú, ve kterém žilo skoro 30 dětí. Přirozeně jsem myslela, že děti v dětském domově jsou sirotci, ale když jsem si pročítala jejich jednotlivé složky, zjistila jsem, že ony ve skutečnosti svoje rodiny mají. Jsou ale tak chudé, že děti nedokážou uživit, a tak je pošlou pryč. Když má dítě smůlu, může se dostat do míst, kde ho třeba prodávají nebo zneužívají – jak už jsem zmínila, po ulici takových běhá obrovské množství. Ostatní mají svých starostí dost a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic, ta bezmoc je šílená. Když mají ale děti štěstí, dostanou se k organizaci s dobrým záměrem, která posílá všechny děti do školy. V ní se učí připravit na život, nést za sebe odpovědnost a je jim vštěpováno, jak je vzdělání důležité a v čem jim může v životě pomoci.
Můžeš nám přiblížit, jak vypadal tvůj typický den?
V naší vesnici jsem bydlela u jedné nepálské rodiny. Každé ráno jsem vstala s východem slunce, kdy moje rodina začala provozovat poměrně hlasité náboženské rituály. Po ranním přídělu dal bhatu, což je něco jako čočková polévka a k tomu rýže, jsem odešla do asi 10 minut vzdáleného dětského domova, kde se děti už chystaly do školy. Musela jsem na ně dohlédnout a dojít s nimi na školní autobus, který nás odvezl do školy - tedy pokud zrovna nebyl jeden z velkého množství náboženských svátků či častých stávek proti nestabilní politické situaci, během kterých se celá země zastaví a školy i úřady jsou zavřené. Nedalo se spolehnout ani na počasí – v Nepálu jsem byla v období přicházejícího monzunu, což znamená silné lijáky, sesuvy půdy a cesty změněné v řeky… Z mého dvouměsíčního pobytu se toto týkalo více než jednoho měsíce, proto jsem děti v době, kdy škola byla zavřená (nebo se tam nedalo dostat), učila doma, aby to mělo nějaký smysl. Odpoledne jsem dohlížela na jejich přípravu na druhý den a pak jsme měli asi hodinu volného času. Ten jsme trávili hraním různých her. Po večerním dal bhatu, který jsme dětem rozdělili, jsem odešla ke své rodině, snědla svoji porci a kolem deváté hodiny šla spát.
Jak hodnotíš svou práci a vztah s dětmi, kterým ses věnovala?
Už před odjezdem jsem se moc těšila na výuku, měla jsem spoustu hodin připravených dopředu. Hned při první hodině bylo ale jasné, že podle osnov to vůbec fungovat nebude. Skoro denně bylo potřeba přizpůsobit se nějaké nepředvídatelné situaci. S dětmi jsem trávila skoro každý den a cítila jsem za ně taky ohromnou zodpovědnost. V druhé polovině mého pobytu jsem byla vlastně jediná, s kým měly osobnější kontakt, byly na mě víceméně závislé, protože Hari, manažer domova, se odjel oženit a ostatní dobrovolníci už byli také pryč. Pomáhala jsem jim se vším, co bylo třeba, a vybudovali jsme si mezi sebou velmi silné pouto. Až pak jsem si uvědomila, že i kdybych je naučila jen jednu jedinou věc, tak pro ně je to ohromně přínosné už proto, že jsem tam s nimi byla, že jsem jim věnovala svůj čas. Za svou situaci žádné dítě nemůže, doufám, že jsem pro ně byla alespoň částečným odlehčením.
Z práce, za kterou jsem jela, se stala jen „vedlejška“
Zmínila jsi, že pro děti kromě výuky měla velký význam i samotná tvá přítomnost. Co přinesl kontakt s nimi tobě?
Já měla radost, že ony mají radost a bavilo mě je pozorovat. Do školy se nosí uniformy, všichni musí být upravení, čistí, učesaní – holčičky ráno pilně zaplétaly copy s mašlí a kluci olejovali vlasy. Vždycky byli pyšní, že se mnou jdou na autobus, ti nejmenší každé ráno soutěžili o to, kdo se mnou půjde za ruce a houf dalších nás doprovázel. Každý měl skoro radost, když na sobě našel škrábnutí, které si ode mě mohl nechat ošetřit (smích). Zajímalo je, jak se žije u nás, vypravovali mi, čím by chtěli být, co se jim zdálo, po čem touží… Byli vděční za péči, lásku a pozornost, které se jim zoufale nedostává. A mě to všechno vlastně překvapilo. Počítala jsem, že budu učitelka, ale nakonec jsem měla mnohem důležitější role – rodiče, kamarádky, zdravotní sestry. Uvědomila jsem si, že tohle je ten pravý důvod, proč tam dobrovolníci jezdí. Je to neuvěřitelně přínosné, člověk se naučí žít v komunitě dětí, po většinu času zapomene na sebe. Z učení se stal můj koníček, naučila jsem se rychle adaptovat na nové situace, nerozčilovat se kvůli malichernostem a hlavně pochopit, že žádný problém není tak velký, aby se z něho stala nepřekonatelná překážka. Je to zkušenost k nezaplacení.
Vznikl mezi vámi pevný vztah. Jak se ti potom odjíždělo zpátky?
Bylo to těžké. Ty dva měsíce utekly jako voda, byla bych ráda zůstala i déle, ale finančně by to bylo dost náročné. Někdy v polovině pobytu jsem si uvědomila, že i přes veškeré nesnáze se tam s nimi cítím moc dobře. Postupně jsem se oprostila od návyků, bez kterých by se mi tady těžko žilo, např. každodenní sprcha, česání vlasů, používání řasenky… Neměla jsem ani čisté oblečení, běhali jsme s dětmi po lesích a kopcích, všude prach, nešlo ani pořádně si vyčistit zuby. Zhruba jednou za dva týdny měli všichni dobrovolníci schůzku v kanceláři organizace v Káthmándú, kde jsme hodnotili, jak vše probíhá. V rámci toho jsme den nebo dva zůstali ve městě, dali si večeři, osprchovali se v hotelu, šli na internet. Překvapivě se mi tam ale nikdy nechtělo – pryč od „mých“ dětí a z „mé“ vesnice. A naopak, když už jsem tam byla a měla se zase vrátit zpátky do vesnice, tak jsem věděla, že si budu muset znovu zvykat. Tohle bylo potom asi to nejtěžší, co jsem zažívala.
Poté, co sis zvykla na tamní život, měla jsi chuť zůstat?
Myslím, že člověk, pocházející z jednoho místa, se nemůže nikdy plně adaptovat na místo jiné. Novému režimu se dá přivyknout, ale nedá se vymazat to, odkud pocházíte. Když jsem odjížděla, bylo mi smutno při pomyšlení, že už děti třeba nikdy neuvidím, na druhou stranu jsem ale věděla, že se vracím do svého prostředí. Pocity to byly smíšené, zmatené. Až po několika měsících jsem si dokázala utřídit myšlenky a teď můžu říct, že to bylo jedno z nejlepších období v mém životě. Strašně moc mi to dalo, a ač to zní jako klišé, opravdu jsem poznala svoje limity a sebe sama.
Zůstáváš se svou vesnicí v kontaktu?
Organizaci se podařilo připojit domov na internet, sponzoři jim věnovali počítač a některé z dětí mají svůj profil na Facebooku. Takže jsme v kontaktu, ale komunikace je úsměvná. Je to proto, že v Nepálu přemýšlí úplně jinak než my, jsou vychováni tak, že by nikomu neřekli ne. Jsou zvyklí jen odpovídat na otázky, ale sami se na nic neptají, zdá se jim to neslušné. Takže když mi napíšou právě přes Facebook, je to jen prosté „Ahoj“. Já vždycky reaguji, ptám se, píšu o tom, co právě dělám a jak se mám. A za pár měsíců mi zase přijde jenom „Ahoj!“. Takže takhle my si spolu na dálku povídáme (smích). Ale díky tomu vím, že jsou v pořádku. Jsem v kontaktu i s Kate, ředitelkou organizace v Káthmándú, tak vím, že některé z dětí už jsou z domova pryč, nejstarší kluci se dokonce oženili, pár jich šlo studovat dál na jednu jedinou univerzitu, která v Nepálu je. A třeba při nedávném zemětřesení jsem měla aktuální zprávy o vývoji hned ten den odpoledne.
Na uskutečnění něčeho, po čem toužíte, není nikdy pozdě
Asi nevyhnutelná otázka – šla bys do toho znovu, respektive plánuješ se tam vrátit?
Rozhodně bych do toho šla znovu. Před odjezdem každého z dobrovolníků připravily děti oslavu na rozloučenou, zpívalo se a tančilo, dostali jsme kartičky s věnováním a obrázky. Všichni dobrovolníci měli stejný pocit jako já – nesmírně nás to obohatilo jak v osobní, tak v pracovní rovině. Všichni jsme se snažili slíbit, že přijedeme znovu, ale je to těžké – na týden nebo na dva nemá cenu do Nepálu jet, a udělat si zase čas na pár měsíců prostě nejde tak snadno. Ale doufám, že se mi podaří se za nimi znovu podívat.
Vybudovala sis díky té zkušenosti vztah k dobrovolnictví?
Ano, a díky tomu taky dokážu rozlišit hranici, kdy dobrovolnictví dává smysl a kdy ne. Když dáš někomu na ulici 20 korun, tak jednak nevíš, zda ty peníze cílová osoba (skupina) vůbec obdrží a za druhé nevidíš žádný konkrétní výsledek. Na mé zkušenosti bylo povznášející a povzbuzující to, že jsem viděla bezprostřední reakci dětí, kterým jsem pomáhala. V roce 2013 se mi ještě podařilo vycestovat do Jižní Ameriky, kam jsem se jela hlavně naučit španělsky. V Bolívii jsem každý den dopoledne chodila do školy a večer jsem se tam vracela jako učitelka v rámci kurzů, které jedna tamní organizace pořádá pro děti, které si nemohou dovolit kroužky placené. Zatímco v Nepálu děti dokázaly v angličtině komunikovat, tyhle děti ani trochu. A tak jsem je musela učit ve španělštině, kterou jsem se v té době sama ještě učila. Vždy jsem si tedy dělala přípravu španělských slovíček, která jsem potřebovala pro výklad. Ony to přijaly, fungovalo to a já jsem se tím zároveň učila španělsky. Díky těmto zkušenostem jsem se poté jako dobrovolník na čas dostala i do Nadace Neziskovky.cz, protože jsem chtěla svůj čas trávit smysluplněji.
Takže už se rýsuje další cesta?
V něčem podobném chci rozhodně pokračovat, chtěla bych se zaměřit na vzdělávání, protože ho považuji za klíčové. Určitě bych se i znovu někam vydala, spojení pomoci a cestování mi vyhovovalo. Příště už bych to ale chtěla pojmout systematičtěji a dlouhodoběji. V hlavě mám pár nápadů, které bych chtěla uskutečnit, tak uvidíme. Koneckonců, nikdy není pozdě. Na svých cestách jsem potkala pána, který se v 80 letech rozhodl, že se znovu podívá na místa, kudy cestoval v dobách svého mládí. A tak si sbalil batoh, hodil ho na záda a cestu prostě uskutečnil.
Zdroj:Článek vyšel pro Svět neziskovek 5.8.2015.