Nepál. Učitelkou v zemi, kde se stále žije postaru.
Možná to znáte. Toužíte poznat co nejvíce zajímavých míst – jejich tajemství, kulturu, naučit se místní jazyk a celé si to tam, jak se říká, prošlápnout. Podělím se s vámi o zážitky ze země, která se mi vryla do srdce. Poprvé jsem tam totiž zažila to pravé cestovatelské dobrodružství. A poznala jsem ji důkladně, protože jsem v ní chvíli žila jako místní.
Do začátku jsem přidala ještě jeden cíl. Vydala jsem se jako dobrovolník učit angličtinu do dětského domova. Ve vesnici Badykhel, dvacet kilometrů od hlavního města Káthmándú, jsem se ubytovala v domě u nepálské rodiny.
Nad vesnicí sevřenou mezi dvěma kopci se vznáší vůně hořícího dřeva. Hospodyňky vaří na otevřených ohništích ve svých kuchyních s hliněnou podlahou. Kromě dřeva se také všude line omamná vůně koření. Mezi domy se vine jedna vyasfaltovaná silnice a pak ještě jedna zadní cesta.
S malou rošťačkou Renu při odpoledních hrách
V našem domově, nazvaném Shining Stars, jsem dostala na starosti 27 rošťáků. Nejstaršímu chlapci, který se jmenoval Ranu, bylo asi sedmnáct. Nejmladší holčičce Pragati bylo sedm. Asi nejvíce mě v dětském domově překvapilo, že většina dětí měla rodinu. Rodiny ale byly tak chudé, že svoje potomky nedokázaly uživit, a tak některé z nich poslaly pryč. To je bohužel běžná praxe.
Dopředu jsem byla domluvená s ředitelem školy s neméně vzletným názvem Kingdom Stars v pět kilometrů vzdálené vesnici Taukhel, kam docházely naše děti, že budu vypomáhat také tam. Díky tomu jsem poznala, jak to chodí v běžné nepálské škole. Každé ráno se všichni seřadí a přivítají na dvoře školy. Učitelé se těší obrovské vážnosti. V dřevěných školních lavicích se tísnily tři děti, třídy byly malé a místa málo. Pomůcky neměly k dispozici skoro žádné. Rozvrh hodin nebyl pevně daný. Když některý vyučující nedorazil, zastoupil ho jiný s jiným předmětem. Děti tak byly nucené stále nosit veškeré učebnice.
Školné zahrnovalo školní svoz menším autobusem, který objížděl vesnice a rozvážel děti. Občas ale nepřijel. Další variantou byla veřejná doprava. Minivan, který vozil cestující po hlavní silnici až do Káthmándú. V okamžiku, kdy na zastávku přišlo dostatek lidí, řidič vyrazil. Průvodčí vybíral jízdné. Postupně přistupovali další lidé, někdy i se zvířectvem nebo s objemným nákladem. S blížící se destinací se vozilo i více než dvacet lidí, kteří se museli na pokyn průvodčího dovnitř poskládat.
V nestabilní zemi se nedalo spolehnout na dopravu, natož na počasí. Když se spustil liják, cesty byly nesjízdné. Kdo žil relativně nedaleko, mohl dojít pěšky. Nejlepší bylo tedy spoléhat na vlastní nohy. Nejednou jsem s dětmi pochodovala na rozblácené silnici oněch pět kilometrů. Děti se navíc táhly s učebnicemi na zádech.
Vedoucí dětského domova Hari (uprostřed v helmě) si právě pořídil motorku
Na výletě do chrámu Manakamana. Dívky si často oblékají kurtu, nepálský tradiční oděv
Počet odučených dní přímo ve škole se mi nakonec vlivem neustálých stávek a svátků snížil. O to víc jsem se dětem věnovala doma. Na výuku jsem si je rozdělila na dvě skupiny, na malé a velké. Žádný komplexnější klíč nebyl potřeba. Děti se učily přímo z učebnic v angličtině. Výuka veškerých předmětů totiž probíhala v angličtině. A to i přesto, že mnoho žáků a často ani učitelů angličtinu neovládalo více než na základní úrovni.
Měla jsem připravené aktivity na spoustu vyučovacích hodin a chtěla jsem procvičovat konverzaci, gramatiku, čtení, porozumění textu nebo třeba reálie. Při výuce jsem narazila na spoustu neočekávaných překážek. Jeden chlapec třeba neuměl anglicky ani pár slov. Nebo jsem zjistila, že se děti nazpaměť naučily celý text a nevěděly, o čem mluví.
Nakonec jsem svoje připravené výukové materiály úplně zahodila a vyučovala formou interaktivních her a improvizace. Lépe jsme tak s dětmi mohli trénovat co jim nešlo, postupovat v učební látce dál a celkem snadno zjistit, kdo má kde mezery.
I při hrách jsme ale občas narazili. Například, když jsem po děti vytvořila osmisměrku, jejiž tajenka zněla Mount Everest. O tom jsem si s nimi chtěla vyprávět. Ukázalo se ale, že žádnou formu křížovky nikdo z nich v životě neviděl. Trvalo nám dlouho, než jsme si vysvětlili princip a postup luštění. Některé děti ale stále potřebovaly pomoc, takže nakonec luštily ve skupinkách po třech a neplánovaně si zasoutěžily. Jedna skupina dívek byla tak nadšená, že si chtěla osmisměrku nechat a raritu ukázat kamarádkám ve škole.
Naše děti si byly velmi dobře vědomé, jaké mají ve své životní situaci štěstí. Že měly co jíst a chodily do školy, což vedlo k lepšímu životu, než jaký kdy mohly vést ve svých vlastních rodinách. Pilně studovaly a dosahovaly skvělých výsledků. V nepálském školním systému se skládají v každém ročníku zkoušky. V každém předmětu je nutné dosáhnout minimálního procentuálního limitu. Byla jsem na všechny pyšná, když sdílely svoje výsledky, na kterých bylo znát, jak se snaží. Nezřídka dosahovaly 100 %.
Ženy mojí nepálské rodiny před domem při mém odjezdu. Zleva Bobitra, Bobita a Amaa
Loučím se s dětským domovem Shining Stars. Dostávám od dětí tiku pro štěstí a kartičky na rozloučenou
Ve volných chvílích mi vyprávěly, čím by chtěly být. Jejich budoucí profese měly záběr od zdravotníků až po režiséry. Protože jsem s některými stále v kontaktu, vím, že se mnohým jejich sen o budoucím povolání vyplnil. Rajendra si udělal na univerzitě v Japonsku doktorát ze strojírenské technologie. Sunita po zdravotnické praxi dostala stipendium na australské univerzitě, kde nyní studuje medicínu. Khem si otevřel vlastní cestovní kancelář. Thapa vystudoval filmovou režii a pracuje pro filmovou produkční společnost. S jedním filmem se dostali na mezinárodní filmový festival v Berlíně. Ashok také vstoupil do zdravotnictví, vystudoval stomatologii.
Práce dobrovolníka nikdy nekončí, učení angličtiny nebylo mojí jedinou činností. Trávila jsem s dětmi v Shining Stars prakticky celé dny a pomáhala jim i s dalšími povinnostmi. Ty zahrnovaly úklid, praní prádla, koupání u veřejného kohoutku, vaření, hraní nebo třeba také stříhání vlasů. Na kadeřníka samozřejmě nezbývaly v domově peníze, každou chvíli jsme na dvoře zřizovali domácí lazebnictví. Holky byly v tomto směru nenáročné. Zato kluci měli přesnou představu o svých účesech. Co chvilku se chodili kontrolovat do jediného zrcadla a přesně jsem musela následovat jejich instrukce.
Dívky z domova rády tančily a připravily si vystoupení pro ostatní
I děti mě toho hodně naučily. Třeba když zbyl čas a suroviny, pekli jsme si na ohni placky roti. Jedí se jako příloha dal bhatu (luštěninové kaše s rýží), nepálského národního jídla. Na přípravu placek se používají pouze dvě suroviny, mouka a voda. Z těsta se poté rukou vytvaruje menší kolo. Zní to snadně, co? Omyl!
Placky musí mít pravidelný tvar a tloušťku. Jinak se pečou nerovnoměrně a vytvoří se nežádoucí bubliny, jejichž povrch se speče. Zkrátím to, ani když mi kluci přinesli dřevěný váleček, tak se mi to nedařilo. Moje placky byly všelijaké, jen ne kulaté a bez spálenin.
Vlastně to ale nakonec bylo jedno. Takové chvíle jsem měla se svými dětmi nejraději. Užili jsme si spoustu legrace a poznávali se navzájem i z jiné stránky než jen jako žáci a učitelka.
TEREZA KOŠNAŘOVÁ
Po studiích na TUL žila pět let v Londýně. Procestovala 59 zemí (za tři a půl roku - pokud by se cesty spojily do souvislého času) a své zážitky sdílí na cestovatelských přednáškách, fotografických výstavách, v článcích v časopisech, rozhovorech v médiích a vytváří produkty s cestovatelskou tematikou.
IG: tera_vintera_cesty, FB: tereza.krutska.5
JEDNOU SE MI SPLNÍ SEN
Vyprávění o Nepálu a Indii. Kniha pro všechny, kteří rádi poznávají daleké kraje, odlišné kultury a zvyky. Pro ty, kteří se zajímají o dobrovolnictví a ve vzdělání vidí smysl. A inspirace pro ty, kteří o podobných cestách zatím jen sní...
www.vinterashop.cz
Článek byl publikován v časopise Žlutý 11-12 2024