Cestováním po Asii jsem si splnila sen, o který se s vámi chci podělit
Před dvanácti lety přerušila Tereza Košnařová na půl roku kariéru, aby cestovala po Asii, kde mimo jiné pracovala jako dobrovolnice v dětském domově v Nepálu, prošla Himálaj a poznala běžný život v Indii. O svých zážitcích si vedla deníky, na základě kterých později napsala knihu. Formou kampaně nyní oslovuje čtenáře s výzvou, aby její titul, který nazvala Jednou se mi splní sen, mohl vyjít.
Proč jste se vydala na tak dlouhou cestu?
Když mi bylo osm, viděla jsem v televizi cestopis o Tahiti, což mě úplně fascinovalo. Babička mi řekla, že pokud tam chci někdy jet, budu se muset naučit francouzsky. A já odpověděla, že ano, a přihlásila se na francouzštinu. Stále jsem si pěstovala sen o velké cestě, a když jsem dokončila vysokou školu, řekla jsem si, že teď nastal ten správný čas. Odjela jsem do Londýna a otevřel se mi úplně nový, kosmopolitní svět. Studovala jsem angličtinu a můj učitel mě navedl na myšlenku, že bych mohla dělat dobrovolníka a učit.
Kolik vydělává dobrovolník v rozvojových zemích?
Když chcete dělat dobrovolníka, musíte to naopak zaplatit! Pak vás organizace propojí s nějakou rodinou nebo sirotčincem. Tehdy jsem si řekla, že do toho půjdu po hlavě, dala jsem v práci výpověď a investovala do cesty veškeré úspory. Řekla jsem si, že tomu věnuju šest měsíců. Pak jsem se ocitla v Nepálu.
Jak se žije v Nepálu obyčejným lidem?
Nepál je hodně uzavřená společnost. Když pocházíte z nějakého odlehlého kraje, navíc jste třeba žena, nemáte moc možností. Rodiče vám domluví výhodný sňatek v rámci kasty a musíte se starat o muže i o domácnost. Nás dobrovolníky umístili na tři dny do tréninkové vesnice, abychom se sžili s místními zvyky a naučili se základy jazyka. Mluvilo se tam jen nepálsky. V domě, kde jsem bydlela, měli hliněnou podlahu, s lidmi tam žily i kozy. Teprve potom jsem se dostala k práci v dětském domově.
O kolik dětí jste se starala?
Vdomově jsem působila šest týdnů a měla jsem na starosti 27 dětí, které jsem učila angličtinu. Původně jsem si myslela, že to jsou sirotci, ovšem pak se ukázalo, že většina z nich rodinu má, avšak tak chudou, že je poslala pryč. Obvykle to bylo prostřední dítě, protože to nejstarší už může rodičům pomáhat a malé děti zase mají minimální spotřebu. Nejmladší holčičce v domově bylo sedm let, nejstarší sedmnáct. Díky podpoře z dobrovolnické organizace se jim dostalo vzdělání, které je v životě posunulo dále. Vím, že některé děti začaly později pracovat ve zdravotnictví, jeden chlapeček teď dělá doktorát v Japonsku, jiná holčička se díky stipendiu dostala ke studiu medicíny v Austrálii.
Jak jste se pak dostala do Himálaje?
To už byl můj soukromý program. Na výstup do základního tábora Annapurny v nadmořské výšce 4 130 metrů jsem měla šest dní. Náročné bylo, když jsem šest hodin v kuse šla po kamenných schodech. Překonávala jsem tři údolí, každé mělo převýšení asi tisíc metrů. Následovaly tři dny sestupu. Ty byly překvapivě ještě náročnější. Nicméně cesta, kterou jsem absolvovala, zvládnou i malé děti a senioři. I když kamarád, který mě doprovázel, nahoře omdlel, protože ho zdolal řídký vzduch. Ale nebylo to nic vážného. Potom jsme odjeli autobusem do Indie.
V čem byla Indie odlišná od Nepálu?
Především obrovským počtem lidí a byrokracií. Indové jsou velmi přátelští, až vlezlí. Tam jsme cestovali především vlakem. Překvapilo mě, že cizinci – a také bojovníci za svobodu – si musí kupovat jízdenky na vlak u zvláštního okénka. Většinou jsme ho ve stanici hledali a bloudili při tom.
Vešli jste se vždycky do vlaku?
VIndii jsme si museli kupovat místenky. A je tam obvyklé, že čekáte i pět nebo šest dní, než na vás dojde řada. Třeba v Agře nastal problém, protože všechny vlaky byly nadlouho vyprodané. Ovšem zjistila jsem, že když zajdete k cestovnímu agentovi, ten za úplatu dojde na nádraží, přeskočí čekající v rezervačním systému a přinese jízdenku hned na následující den.
Proč Indové nepoužívají letadlo?
Běžní lidé tam cestují s velkými zavazadly, se kterými by se do letadla nevešli. A také na to nemají peníze. Na druhou stranu, majetní Indové s pohádkovým bohatstvím si mohou dovolit rovnou vlastní letadlo.
O svých cestách po Asii jste se rozhodla napsat knihu. Kdy vyjde?
Začalo to tím, že jsem si pečlivě vedla deník. Část jsem pak publikovala na svém blogu. Po mnoha letech i pokusech se mi podařilo knihu dotáhnout do konce. Jenže nemám známé jméno,
nejsem David Beckham, takže je složité sehnat vydavatele. Kromě toho chci mít poslední slovo, pokud jde o text i o název, proto jsem se rozhodla pro způsob předprodejové kampaně. Nyní musím přesvědčit lidi, aby měli o knížku zájem. Když se jich přihlásí dost, vyjde.
Jak podpořit vydání knihy?
Předprodej knihy Jednou se mi splní sen probíhá na portále nakladatelství Pointa od 30. ledna 2023 po dobu 30 dní – viz QR kód. Objednávkou
podpoříte její vydání! Pokud se nepodaří cílovou částku vybrat, přispěvatelé dostanou automaticky peníze zpět.
Rozhovor byl publikován v Magazínu České dráhy (02/2023).